Centrum Železných hor

BYLI JSME NA VI. MEZINÁRODNÍM FESTIVALU KRAJŮ V MAĎARSKU.

Ve středu 25. července před půlnocí bylo na Skalce v Prachaticích rušno. Hromady zavazadel, krabice s rekvizitami, dnes již nepostradatelné plavební háky, česká vlajka, prapor folklorního souboru, basa a další hudební nástroje, čtyři sudy piva. Skupina tanečníků a muzikantů čekala na příjezd bílého mercedesu Antonína Schwantnera - Libín bus. "Tondo, ještě bys k tomu nápisu Libín bus měl domalovat S, vezeš přece Libín-S", kdosi komentoval nápis na dveřích autobusu. Krátce po půlnoci jsme vyrazili směr České Budějovice, Třeboň, Halámky - Nagelberg, Horn, Vídeň, Budapešť - cílovým místem naší cesty byl Pusztamérges s pro mnohé těžko vyslovitelným jménem (zjistili jsme, že mnohá maďarská města a vesnice mají jména ještě daleko horší). Jeli jsme na VI. mezinárodní festival krajů v Maďarsku.

Festivalu se od roku 1999 doposud zúčastnilo 131 tanečních skupin z 28 zemí. Spolu s námi se v tomto termínu zúčastnily folklorní skupina Karap z Estonska, folklorní soubor Olšina s dětskou složkou Olšinka ze severu Moravy, dechový orchestr Castelmezzano z Itálie, folklorní soubor Argissa z Řecka a folklorní soubor Avcilar z Turecka.

Dlouhou bezpečnostní pauzu jsme si udělali již nedaleko cíle v městě Kiskunfélegyháza (hned jeden z příkladů těžko vyslovitelných jmen měst). V průvodci Maďarskem jsme našli, že jsou zde termální lázně, tak jsme je šli vyzkoušet.

Po koupání zbývalo již necelých 50 kilometrů do Pusztamérges. Ubytováni jsme byli v internátě místní střední školy.

Vedoucí taneční složky a vlastně celého zájezdu Helena Svobodová nedala příliš času na nějaký odpočinek - hned po večeři začala první zkouška, nejdříve samostatně taneční složky a kapely, poté celého souboru společně. Zkouška byla trochu nervózní.

Na programu, který Helena rozeslala ještě před odjezdem, čtvrtek začínal rozcvičkou. Místo ní to ranní zkouška.

Po snídani jsme odjížděli do Mórahalom, města na půli cesty mezi Pusztamérges a Szegedem (Segedínem). "Budeme vystupovat támhle ve škole proti parku", řekl kdosi. Nejdřív jsme šli do lázní. Bazény s čistou vodou o různých teplotách, skluzavka se třemi dráhami, brouzdaliště pro děti, několik bazénů s termální léčivou vodou krytých i pod širým nebem. Největší úspěch měl ale bar v bazénu.

V jednu hodinu převléct do krojů (při teplotě přes 30 stupňů ve stínu)

Vystoupení nebylo ale ve škole, ale na velkém pódiu v areálu lázní. Nejdřív vystupovali Italové - dechový orchestr Castelmezzano (obr. 11), po nich následovaly soubor Olšina s Olšinkou (obr. 12), turecký Avcilar (obr. 13), estonský Karap (obr. 14). Pak na pódium nastoupil Libín-S se svým čtvrthodinovým pásmem (obr. 14 - 18). Odpolední vystoupení uzavřel řecký soubor Argissa (obr. 19). Poněkud zvláštní bylo, že jsme vystupovali pro lidi v plavkách na koupališti. Čekali jsme, že našimi diváky budou lidé, kteří přijdou za folklórem, ne za odpočinutím u vody.

Zbytek odpoledne byl v bazénech lázeňského areálu příjemný. Někteří se však už museli pečlivě schovávat ve stínu mohutného topolu.

Odpoledne se ale líbilo vystupujícím - hlavně Italům a Turkům, kteří pozvali ostatní ubytované v internátu v Pusztamérges na "párty", či spíše taneční večer za zvuků turecké a italské muziky.

Sobotní dopoledne jsme věnovali výletu do 40 km vzdáleného Segedína (ilustrační obr. 22 a 23).

Po obědě v Pusztamérges následovala další zkouška, po ní odjezd do Csólyospálos na vesnickou slavnost.

Při příjezdu k fotbalovému hřišti, kde se odehrával program jsme z dálky zahlédli odjíždějící Řeky. Po šesté hodině šel na pódium Libín-S. Venkovské lidi, kterým skoro nikdo z nás nerozuměl ani slovo (měli jsme mezi sebou ale jednoho Maďara, takže domluva možná byla), zaujaly zejména pásma Slepice, Kůň, Voraři. Bylo vidět, jak dobře se baví.

V neděli dopoledne jsme jeli opět do lázní v Mórahalom. Odpoledne jsme odjeli do Soltvaldkert.

Nikdo nám neřekl, že vystoupení bude na břehu rybníka, že diváci budou většinou v plavkách. Přijeli jsme již do běžícího programu s velmi rozmanitým žánrem. Před námi hrála italská dechovka, po nás následoval break dance.

I když jsme sami nebyli s naším vystoupením plně spokojeni, měli jsme úspěch, alespoň podle reakcí diváků. Samozřejmě, když nastoupil jakýsi maďarský populární zpěvák, měl aplaus daleko větší.

Poslední večer (někteří celou noc) jsme strávili na dvoře internátu, teklo pivo, povídalo se, klarineťáci si vyměňovali zkušenosti s jedním z Turků (ten zvládá při hře "nekonečný dech", učil to české kolegy).

V pondělí ráno po snídani ještě poslední společná fotografie a vydali jsme se na cestu do Čech.

Co nám zájezd do Maďarska dal? Setkali jsme se s folklorními soubory ze severní Moravy, z Turecka, Řecka, Estonska, s muzikanty z Itálie. S některými z nich jsme navázali bližší kontakty, hlavně s Turky, se kterými jsme bydleli na internátu v Pusztamérges. Festival však nebyl typickým folklorním festivalem, na který přijdou lidé, kteří se zajímají o lidové zvyky a tance, vystupovali jsme na koupalištích či na vesnické slavnosti, často byl program "italskou směsí" různých žánrů. Čtyři dny v Maďarsku byly ale příležitostí, být spolu, tvrdě zkoušet, vystoupit na veřejnosti - v podstatě soustředěním souboru, "pilovat" vystoupení.

Příští rok, když to vyjde, bychom se měli vydat do řecké Pargy.

[Editace článku: Luděk Šorm] Přehled návštěvnosti