Centrum Železných hor

"Babička" slavila letos 150 let

Připomínka jubilea vzácné knihy
Letošní rok si připomínáme 150. výročí prvního vydání krásné knihy spisovatelky Boženy Němcové "Babička". Věřím, že je to kniha, která oslovila většinu z vás nejen jako povinná četba ve školním, ale pro své kouzlo podruhé (a snad i potřetí) i v pozdějším věku. Sám jsem se k ní vrátil po desetiletích jako ke studnici krásné četby, podobně jako k dalším "cestopisným" dílům B. Němcové, v nichž je mnoho národopisných zmínek a informací o životě a tradicích na českém venkově v první polovině 19. století. Zmínky jsou to natolik zajímavé a podnětné, že mi dovolte v tomto výročním roce odcitovat několik pasáží z této překrásné knihy.
" První, co si babička v hospodářství zcela vzala na starost, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělával, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. ... Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly podplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. "Drobty patří do ohníčku", říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: "Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci plačou." ... Kde jaký kousek chleba zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-lisejítokolovody,hodilarybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: "Važte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce." "
" Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél zdi babiččino lože; hned u kamen za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým kůželem, v kůželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňůr do zásoby na kolovrat, tříkrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. "
" V zimě, to bývaly děti skoro celého půl dne na peci za kamny; pec byla veliká, bylo tam lože služčino a Mančinka měla tam všechny svoje hračky a panny. Když se tam děti slezly, byla jich plná pec, a na svrchním schůdku seděl ještě domácí veliký pes. Na té peci slavila se každou neděli svatba některé panny. Ženich byl kominík a Mikuláš byl jako pan páter. A pak se jedlo, pilo a tancovalo. ... "Budeme hrát na školu." Chodily tedy k Janovi do školy, ale žáden nepřinesl úlohu, pan učitel se rozhněval a každý měl dostat dvě fláky na ruce; když už jinak nebylo, nechaly si to líbit, ale pes, který také byl žákem a dokonce ničeho neuměl než na peci funět, tomu usoudil pan učitel k těm dvěma flákám ještě pověšení černé tabulky na krk, a to se také na něm vykonalo.
Mezi tou řečí přišla babička s Barunkou, nesouce plné klíny květin a plné náruče koření, které byly na louce natrhaly. Děti hned babičce vypravovaly, co jim pověděla komtesa o mravencích, ta ale ptala se babičky, k čemu nese všecko to koření. "I milostslečno, to je kmín a trochu řepíčku. Kmín, ten se usuší a semínko potřebuje v domácnosti do jídel a chleba, sláma dětem do koupele; řepíček výborně poslouží, když koho v krku bolí, musí se vyplachovat. Okolní lidé vědí, že já vždy trochu toho koření mám, a tudy si pošlou. Dobře je, když člověk takový lík v domě má, třebas ho pro sebe nepotřeboval, trefí se pro jiného." "
" Bylo to zvyk jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém Bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo byl nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí. ... Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila "ohni", aby "neškodil". Za chlívem třásla Bětka bezem, volajíc: "Třesu, třesu bez, pověz ty mi, pes, kde můj milý dnes;" a v světnici slívaly děvčata olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. ... matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo "na štěstí" ve příční polovice. Jádra tvořily hvězdu, tři čisté paprsky, dva pak byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou, povídala si: Tedy ani jeden, ani druhý nebude šťasten!" ... Děti se dívaly do oken ... V tom kmitla okolo oken světlá zář a zvenku zazněl hlas zvonku. Děti sepjaly ruce, Adélka pak šeptala tiše: "Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?" Babička přisvědčila, vtom také matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných dárků! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí; dlouho před vánocemi vždy sama pamatovala na strom a dceři okrašlovat ho pomohla. "V Nise a v Kladsku panuje vesměs ten způsob ..." pravila babička synovi, nechajíc děti těšit se dary a usednouc vedle něho ke kamnům. - "Jak bych nepamatoval; hezký to zvyk a dobře, Terezko, děláš, žes ho zavedla; budou to někdy dětem krásné vzpomínky." "
" Voršu ale zavolala k sobě a přikazovala jí: "Až umru, Voršilko ... nezapomeň říci to včeličkám, aby vám nepomřely." ... Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí přeříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. - Plamínek života její zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, "aby duše volnost měla k odletu". Vorša nemeškajíc mezi plačícími spěchala k úlu, který pan otec babičce před tolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: "Včeličky, včeličky, babička nám umřela!" ... Pan myslivec ... dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. ... Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že "není více babičky", zaplakalo celé údolíčko. "

B. Němcová, Babička.
Českoslov. spisovatel, Praha, 1989.
Pro časopis Folklor vybral František Synek

DALŠÍ INFORMACE: Babiččino údolí
Zveřejněno 27.09.2005 v 22:33 hodin
člen
Železnohorského
regionu
logo: MAS Železnohorský region