Jelenovršský milíř 2011
Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu - JELENOVRŠSKÝ MILIÍŘ 2011
Dovolte, abych Vás jménem folklorního sdružení Libín-S Prachatice, Sdružení dobrovolných hasičů Nová Pec, Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a obce Nová Pec pozval k JELENOVRŠSKÉM MILÍŘI 2011, který je součástí hranice překračujícího projektu Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu.
Stavba milíře bude zahájena v sobotu 13.08.2011 v 08:00 na uhlišti u Jeleních Vrchů. Stavět se bude až do odpoledne, zhruba v 15:00 hodin bude potom zapálen. Milíř budou po celý týden udržovat hasiči ze Sdružení dobrovolných hasičů Nová Pec. Milíř bude otevřen, aby se vytěžilo vypálené dřevěné uhlí, v sobotu 20.08.2011 cca v 10:00 hodin.
Po celý týden bude na uhlišti možné koupit originální jelenovršské dřevěné uhlí.
V neděli 14.08.2011 se na Jeleních Vrších ve 12:00 hodin u horního portálu tunelu a cca v 15:00 hodin ve stodole domu č.p. 13 (KANÁL EXPO) vyprávět pohádky z obou stran Šumavy. Při druhém vyprávění zazní v podání Heleny Svobodové a Helmuta Wittmanna i šumavská pohádka O uhlířovi a lesním mužíkovi.
JELENOVRŠSKÝ MILÍŘ
V roce 2008 byl postaven na uhlišti v bývalé pískovně u Jeleních Vrchů v rámci projektu folklorního sdružení Libín-S Prachatice první jelenovršský milíř. Milíř byl postaven ve spolupráci se Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a s obcí Nová Pec. Hlavní podíl na stavbě a udržování milíře převzali novopečtí hasiči ze Sboru dobrovolných hasičů Nová Pec. 1. jelenovršský milíř byl zapálen 9. srpna 2008, hořel do 16. srpna.
Bylo z něj vytěženo 383 kg kvalitního dřevěného uhlí. 2. jelenovršský milíř se rozhořel 1. srpna 2009, hořel opět jeden týden, bylo vyrobeno celkem
rekordních 864 kg dřevěného uhlí. Potřetí hořel jelenovršský milíř 14. srpna 2010, otevíral se v sobotu 21. srpna 2010. Vyrobeno bylo 357,5 kg dřevěného uhlí.
Význam slova milíř
* hranice dřeva zvenku utěsněná hlínou, v níž doutnáním vzniká dřevěné uhlí, dochází k pomalému hoření za minimálního přístupu vzduchu, dochází ke karbonizaci dřeva. Slouží k výrobě dřevěného uhlí.
Z HISTORIE PÁLENÍ DŘEVĚNÉHO UHLÍ
Dřevěné uhlí využívá člověk od středověku dodnes. Jak k objevu zuhelňování dřeva došlo, se můžeme pouze domnívat. Počátky pálení dřevěného uhlí u nás spadají do doby cca 500 let př. n. l. V té době přichází na naše území Keltové a s nimi i vyspělá kultura. Keltové zde jako první zpracovávali železnou rudu a zároveň pálili dřevěné uhlí, bez něhož se toto odvětví neobešlo.
Postup výroby dřevěného uhlí se v průběhu vývoje lidské společnosti měnil. Zpočátku jednoduché pálení uhlí v ohništích a jamách nahradily na dlouhou dobu dokonalejší milíře, v nichž se dřevěné uhlí pálilo až do pol. 20. stol.
Milíř (z německého Meiler) je jednoduché zařízení k výrobě uhlí tzv. karbonizací, kdy dřevo při nepatrném přístupu kyslíku prochází suchou destilací a postupně uhelnatí. Pomalé, nedokonalé hoření zajišťuje milíř především díky nedostatku vzduchu, avšak při poměrně vysokých teplotách. V nitru jelenovršského milíře bylo naměřeno 1150 oC.
Stavění milíře
Milíře měly tvar homole a stavěly se na větším prostranství pod širým nebem. Obvykle se jich stavělo několik najednou. Tzv. "milířový plac" volil uhlíř s ohledem na několik faktorů. Především musel být chráněný před větrem a nejlépe v dosahu vodního zdroje. Milíře vznikaly obvykle v místě zpracování dřeva, tedy na kraji lesů, kde byla i vhodná půda pro uhliště, která nesměla být příliš vlhká, kyprá ani tuhá. Lesní půda nejsnáze přijímala vlhkost tekoucí z páleného dřeva. Vybrané místo bylo třeba zbavit trávy, kamení a kořenů a pokud možno poházet mourem ze starého uhliště.
Milířový plac byl kruhový o průměru nejčastěji 6-8 m, byl dostatečně prostorný a umístěný na rovném či zarovnaném terénu. Základem milíře byl středový kůl, tzv. král nebo několik kůlů svázaných houžvemi. Při stavění milíře záleželo na tom, zda se bude zapalovat shora nebo zdola.
Podpaloval-li se milíř zdola, položila se na holou zem kolmo ke králi dlouhá kláda sahající ke kraji milířového placu, která se po dostavení milíře vytáhla, čímž vznikl kanálek k podpálení milíře, nebo byla nejprve paprskovitě od krále položena polena, v jednom směru byla položena dvě polena vedle sebe a malou mezerou mezi nimi, což byl základ pro kanálek k podpálení, na tato polena byla položena "podlaha", na které se stavěl milíř (tento poslední způsob je zvolen na Jeleních Vrších).
Směrem od krále se na plochu uhliště kladly paprskovitě klády jako podklad. Král se obvázal suchým roštím a chrastím. Pokud stály místo krále tyčky svázané houžvemi, vyplnili se mezery mezi nimi drobnými klacíky či oharky. Poté se král obkládal v několika vrstvách a patrech svisle stavěnými poleny. Polena byla u středu nejsilnější, směrem k okraji slábla. Stejně tak polena nejníže postavená byla nejdelší a dříví nejblíže k vrcholu milíře nejkratší, čímž stavba získala kopulovitý tvar. Mezery mezi polínky se vyplnily drobnějšími, kratšími kusy. Do pyramidy průměrně velkého milíře se vešlo až 40 m3 dřeva.
Přikrytí milíře
Vytvořený milíř bylo třeba přikrýt, aby do něj netáhl vítr. Přikrytí se dělilo na tzv. patro a mour. Patro bylo tvořeno z vrstvy drnů, chvojí, jehličí, mechu, rákosí nebo slámy. Milíř se utěsňoval odspoda směrem vzhůru. Drny se kladly přes sebe jako cihly, přičemž ve spodní části milíře byla vrstva nejsilnější. Když bylo patro hotové, vložil se na něj uhelný prach zvaný mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem. Toto utěsnění zajistilo, že dřevo v milíři prohořívalo pomalu, nemohlo vzplát plamenem a postupně zuhelnatělo.
Podpálení milíře
Milíře se zapalovaly obvykle ráno, aby bylo možné je lépe kontrolovat. Odspoda se milíř zažehl dlouhou rozžhavenou tyčí nebo loučí pomocí kanálku, který vznikl po vytažení klády. Zapaloval-li se milíř odshora, propíchal uhlíř pohrabáčem několik děr v horní části milíře a jinou děrou do něj zanesl žhavé uhlí, které milíř podpálilo. Když byl oheň dostatečně hluboký, přikryl vstupní otvor drnem a z propíchaných otvorů se začal valit hustý dým, podle jehož barvy, vůně a síly poznal uhlíř jak proces pálení uhlí probíhá. Zhruba po půl dni doutnání milíře strhl uhlíř hliněnou vrstvu a vyhořelé nitro znovu zaplnil dřevem. Tento proces opakoval po následující cca tři dny, dokud milíř dokonale neslehnul. Pokud je uhlíř šikovný, zachoval si jeho milíř při postupném sléhání stejný tvar a zmenšil se zhruba o polovinu.
Zuhelnění milíře
Když byl milíř zcela prouhlen, zadělaly se všechny díry, aby oheň uhasl. Po vychladnutí povrchové vrstvy se hráběmi s kovovými zuby postupně vyhrabávalo hotové dřevěné uhlí a lopatou se rozhazovalo kolem milíře. Tato činnost se prováděla výhradně v noci, aby byly vidět neuhašené jiskry a bylo možné je ulít. Uhlí se rozdělovalo podle velikosti kusů, protože hrubé uhlí bylo dražší. Proto se s uhlím zacházelo šetrně jak při vyhrabávání, tak při převozu. Dobře vypálené uhlí se lehce nelámalo, málo černilo ruku a po rozlomení se silně lesklo.
K pálení dřevěného uhlí se v zásadě hodil jakýkoli druh dřeva. Zkušení uhlíři však věděli, že různé druhy dřeva mají rozličnou výhřevnost, stejně jako z něho vypálené milířové uhlí. Čím bylo dřevo starší, tím bylo výhřevnější a uhlí z něho vyrobené kvalitnější. Většinou se používalo dřeva horší jakosti, ale nadbytek dříví v důsledku živelních pohrom, jako byly větrné kalamity či napadení stromů dřevokazným hmyzem, umožnil uhlířům měnit v uhlí i kvalitnější materiál.
Použití dřevěného uhlí
V běžných obydlích se dřevěného uhlí obvykle nevyužívalo. Dřevěné uhlí potřebovaly hutě a hamry, ale i další řemesla pracující s kovy, jako kováři, zámečníci, nožíři, mečíři, kotláři, konváři, zvonaři, stříbrníci a zlatníci. Dřevěného uhlí však používali i knihaři (na ohniště) a své místo mělo i ve větších kuchyních.
Za nejdůležitější se považovali uhlíři, kteří pálili uhlí a vozili je k báňským městům, u nás zvláště do Kutné Hory. Horští uhlíři žili při lesích a měli obchodní tovaryšstvo a privilegium již za krále Jana Lucemburského, který je r. 1327 schválil s největší pravděpodobností proto, aby tehdejší hutě byly přednostně bez nesnází zásobovány uhlím. Proto také zakázal činit uhlířům překážky při jejich nákupech potravin ve městech, při nichž les (dříví) koupili. Spotřebované dříví uhlíři platili až z výtěžku prodaného uhlí. Toho, kdo jim zůstal za uhlí dlužen a neplatil, mohli v kterémkoli městě zatknout i bez rychtáře. Sami však mohli být pro dluh obstavováni.
Uhlíři byli osvobozeni od placení daně obecní i královské. K převážení uhlí měli právo volit co nejkratší cesty, ovšem beze škody na osení. Ve městech, do kterých přišli, měli prvý den právo nosit zbraň, meče nebo kordy.
Z HISTORIE PÁLENÍ DŘÍVÍ V LESÍCH KOLEM PLAVEBNÍHO KANÁLU
Na pasekách v tzv. plavebních lesích zůstávalo poměrně velké množství (cca 16 %) méně kvalitního dřeva, které se nehodilo na plavení. Bylo však třeba vyklidit toto dřevo z pasek, aby je bylo možné zalesnit. Navíc volně ležící dřevo v lese bylo možným zdrojem požárů. Proto ředitel schwarzenberského panství Český Krumlov, na jehož území plavební kanál procházel, rozhodl o pálení dřeva v milířích na dřevěné uhlí a o pálení na výrobu potaše. V roce 1822 byl získán huťmistr Leopold Schnudermayer, který nedaleko Zvonkové při "Vídeňském kanálu" (dnes nazývaném Schwarzenberský) postavil na Medvědím potoce (Bärenlochbach) sklárnu Josefův Důl (Josefstal) s roční potřebou 1.500 - 2.000 sáhů. Sklárna využívala vyrobené dřevěné uhlí, potaš i odpadové dřevo. Pro její provoz mu panství zaručilo na dvacet let prodej odpadového dříví na pni, které si sám vyráběl, přibližoval a dopravoval po kanálu. V roce 1858 její provoz na pět let ustal. Třetí majitel sklárny, Josef Palfinger, huť rozšířil a přestavěl. K pádu sklárny došlo roku 1893, v roce 1922 byla zcela zrušena.
Do dnešních dnů je však možné v lesích pod Smrčinou najít kruhové plochy milířů na bývalých uhlištích. Pálení uhlí na Šumavě dodnes připomínají četné místní názvy - Uhlíkov, Uhliště apod.
Ing. Hynek Hladík
plavební ředitel
hladik.hynek@iol.cz
www.schw-kan.com
SOUVISEJÍCÍ TISKOVÉ ZPRÁVY A ČLÁNKY
Zveřejněno 07.08.2011 v 18:41 hodin